Johann Satzke - syndikus
Příběh „zkoušeného“ úředníka
Druhá polovina 18. století byla obdobím převratných reformních změn v oblasti státní správy, politické, finanční, školské, církevní, ale také soudní. S novým pojetím justiční správy, kdy se i tato dostává stále více pod vliv státu, vstupují na pomyslnou scénu dění městští syndikové, tedy zkoušení úředníci s právnickým vzděláním, vykonávající soudní správu na nejnižším stupni justiční správy.
Tyto josefínské reformy se dotkly také města Bílovce, jak nám dokazuje zpráva z roku 1805: „město je spravováno magistrátem, který tvoří purkmistr, syndikus a dva radní. Magistrát vykonává v okrsku také civilní soudnictví…“
Města druhé skupiny s neúplným regulovaným magistrátem a soudní správou k níž patřil i Bílovec, byla schopna ze svých ročních příjmů vynaložit minimální požadovanou částku 450 zlatých. Z toho 300 zlatých šlo na plat zkoušeného radního a syndika, 100 zlatých pro kancelistu, 50 zlatých pro soudního sluhu. Funkce voleného purkmistra a dvou nezkoušených radních z řad měšťanů byly neplacené.
Nyní si můžeme popsat život městského syndika Johanna Satzkeho, který představuje reprezentanta rozrůstající se specifické skupiny obyvatelstva-úřednictva na pomezí státní správy a obecní samosprávy, nebyl to život v žádném případě jednoduchý.
Johann Satzke pocházel z rodiny vrchnostenského správce panství Nová Horka, Antona Tita Satzkeho Narodil se v dubnu roku 1811 v Nové Horce, ale o pět let později se rodina stěhuje na zámek v Bílsku (PL), kde otec získal místo ředitele vrchnostenského úřadu. Mladý Johann vystudoval gymnázium v Olomouci (zde v roce 1846 také studoval jeho syn Hugo, pozdější majitel několika činžovních domů ve Vídni). Ve studiích následně Johann Satzke pokračoval ve Vídni, kde navštěvoval přednášky ze všeobecného práva a následným vykonáním příslušné zkoušky dosáhl druhého stupně právnického vzdělání.
V polovině roku 1829 nastoupil na místo městského syndika v Bílovci, ve funkci vystřídal dlouholetého syndika Franze Schobera (zemř.1829). Jako syndikus zasedal Satzke spolu s purkmistrem a radními při městském soudu, jehož jednání zapisoval, podílel se na jeho rozhodování. Na některých dokumentech je uváděn také jako syndikus v Bílovci a justiciár pro Jistebník. O byt se mu postaral zaměstnavatel, tedy město Bílovec. Bydlel v domě čp.45 na náměstí (dům vedle knihovny). Zde se také jeho manželce Barbaře, rozené Heinrichové, narodily tři děti, a to dcery Františka, Marie a syn Hugo. Zdánlivě idylický život bíloveckého syndika nemilosrdně narušila namátková kontrola v městském hospodaření. Vyšlo najevo, že purkmistr Leicher bez vědomí městské rady odprodával obecní pozemky a ze získaných peněz umořoval vlastní dluhy. Tím měla obci vzniknout škoda 140 zlatých. Purkmistr si také neoprávněně vyplácel různé cestovní náklady. Bohužel část viny se snesla na hlavu pana městského syndika, že měl takovou velkou zpronevěru odhalit dříve. Což mohlo mít pro něho vážné kariérní důsledky. Johann Satzke rozhodně nečekal v Bílovci s rukama složenýma v klině na rozhodnutí krajského úřadu a začal si pro jistotu hledat nové místo. V roce 1838 se mu podařilo sehnat místo syndika v Moravské Třebové, které bylo dokonce i lépe honorováno. Počátkem roku 1840 se Satzkeho rodina znovu stěhuje, tentokráte do Šumperka, kde vyhrál konkurz na místo zkoušeného purkmistra a prvního radního. Tuto funkci Johann Satzke vykonával dlouhých deset let.
Na závěr bych chtěl ještě zmínit bratra bíloveckého syndika Johanna Satzkeho, Bruna (1804-1871), který po studiích na vojenské akademii ve Vídeňském Novém městě, se vlastní šikovností a neuvěřitelnou pílí vypracoval až k titulu c. a k. dvorního rady vrchního účetního úřadu pro armádu a námořnictvo a vrchního vojenského komisaře. Jeho syn Ottokar Satzke (major u vojenského vozatajstva v Praze a následně v Sibiu na území dnešního Rumunska) byl společně se sestrou Leopodinou (provdanou roku 1874 za vrchního poštovního revidenta Alexandra Jedliczku), povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „von Wanderer“.
(předchůdci Johanna Satzkeho ve funkci městského syndika: Anton Schmid do roku 1808, Franz Schober 1808-1829).
