Galerie osobností města Bílovce

Lenz v roce 1852 absolvoval vídeňskou polytechniku. Po dvouleté praxi v Belgii a Francii nastoupil roku 1854 jako inženýr do státních služeb. V letech 1855–1857 působil u Rakouských státních drah. Poté odcestoval do Anglie a Švédska, aby studoval místní ocelářský průmysl, v roce 1859 se vrátil do Vídně a převzal otcovy slévárny kovů. Společně se svým bratrem Karlem zřídil ve Vídni mechanickou dílnu na komponenty pro pušky, ale také vyrobili první rakouská jízdní kola.

Píše se prosinec roku 1865. Bíloveckému ševci Aloisi Schee a jeho ženě Julii rozené Kunzové se v domě čp.127 na Pivovarské ulici právě narodil syn Benjamin. Původně se měl Benjamin stejně jako jeho starší bratr Alois vyučit ševcovskému řemeslu, ale nestalo se tak. Na přání matky vystudoval obchodní školu ve Vídni. Jako mladík získával zkušenosti v různých oborech až našel své místo v restauratérství. Benjamin Schee se pouští do podnikání. 

Velkopodnikatel a c. k. obchodní rada Ambros Swietlik (někdy je uváděno Svietlik, či české Světlik, později si sám jméno upravil na Swetlik) přišel na svět 29. září 1871 do rodiny Wendelina Swietlika, bíloveckého hostinského a majitele domu čp.200 na Rudolfově ulici a jeho ženy Terezie rozené Olbrich. Po absolvování klasického vzdělaní na bílovecké měšťance odešel studovat obchodní školu do Opavy. Při studiu se ještě stačil vyučit kupeckému řemeslu u opavského velkoobchodníka Mathiase Butschka. 

K řemeslům, která se v Bílovci povznesla až k průmyslové výrobě, patří také mydlářství, které v první polovině 19. století nabylo ve městě dosti značného významu.

 Jak známo cech mydlářský si určil za svého patrona sv. Floriána a do svého znamení lva. Mydlářské řemeslo je opravdu těžká a nepříjemná práce. Jen ve zkratce: Mýdlový louh se připravuje z potaše (dřevěný popel - potaš) nebo sody a páleného vápna. V mýdlovém kotli se vaří tuky nebo oleje v louhu tak dlouho, dokud nevznikne želatinové mýdlové lepidlo, které se přidáním soli (vysolením) rozdělí na „jádro“ (pevná horní vrstva) a „spodní louh“. Vaření je únavná práce, která trvá mnoho hodin a vyžaduje neustálé míchání. Po odstranění základního louhu se „jádrové“ mýdlo nabere do forem (zásuvek), ve kterých zůstane až do úplného ztuhnutí. Získané bloky pak nařežeme na panely nebo tyče s mosazným drátem.

Posledním „mohykánem“ kožešnického řemesla v Bílovci byl Adolf Kretschmer (*10. února 1885 Bílovec, +10. září 1949 Aichach), který měl svou dílnu v měšťanském domě sousedícím s radnicí. Jeden z nejmenších domů na bíloveckém náměstí koupil v roce 1870 jeho otec kožešník Vinzenz Kretschmer (majitelé domu v minulosti: 1681 Hans Polak, 1711 Georg Herbst, 1739 Valentin Augustin, 1742 Johann Augustin). Povšimněte si, že na fotografii z roku 1870 má dům kožešníka Kretschmera ještě podloubí.

Rok 1894 byl pro větrného mlynáře plodný. Bylo dost vláhy, mrazy skončily v pravý čas, ani jedna švestka nezmrzla. Také Jeroným Matzner si přišel na své. 

Rodina Salcherů zaujímá v hospodářských dějinách střední Evropy v 19. a 20. století významné místo. Nejen se svými podnikatelskými úspěchy a věhlasem, který se rozhodně neomezoval pouze na tuto oblast, ale především faktem, že členové rodiny pokračují v podnikatelských aktivitách již pátou generaci.

Po slezských válkách kdy mladičká arcivévodkyně rakouská, česká a uherská královna, markraběnka moravská Marie Terezie přišla o značnou část Slezska začíná v Bílovci nebývalý rozmach soukenické výroby. V roce 1798 působilo ve městě již 150 soukenických mistrů a 105 pláteníků. 

Mahenovo divadlo v Brně, Statní opera v Praze, divadlo v Temešváru nebo zámek Žinkovy a Bílovec?

Co spojuje tyto známé stavby s Bílovcem? Je to podnikatelská rodina Salcherů a osoba věhlasného vídeňského stavitele a architekta Hermanna Helmera.

Z dalších významných bíloveckých soukenických továrníků, které nemůžeme v našem povídání o bíloveckých domech vynechat je bezesporu rodina Hirtů (těch soukenických továren bylo mnohem více např. Zimmerman, Ertel, Stolz, Beyer, Gebauer, Schweder adalší).