Naplánovali úkladnou vraždu… (Bílovec v letech 1620 - 1622)
Od roku 1604 byl jediným držitelem bíloveckého panství rytíř Karel Pražma z Bílkova. Za jeho života se stal Bílovec důležitým politickým centrem Opavska. Karel Pražma byl aktivním stoupencem stavovského odboje proti císaři Ferdinandovi II. Jako přívrženec luteránské reformace se stal hlavou nekatolické šlechty Opavska. Tehdy se město Opava distancovalo od vyšších stavů a šlechta (na Opavsku) nemohla mít k němu důvěru, takže Bílovec byl pro ni téměř hlavním městem knížectví, také proto v letech 1604 - 1608 a 1614 - 1620 byly zemské desky, důležitá privilegia a podstatná část zemského archivu, uloženy na bíloveckém zámku, kde se rovněž scházely důležité opavské stavovské sněmy. V neklidném roce 1618 získal k ochraně zemských desek 100 mušketýrů. „Toliko panu Pražmovi jest dovoleno, aby 100 mušketýrův naverboval, buďto svých poddaných nebo kteří se mu líbí...panu Pražmovi jest dále dovoleno vypůjčit 2000 Zl. na ty knechty...5/11/1618“.
Téměř přesně za dva roky tj. 8. listopadu 1620 došlo k porážce stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře. Výsledek měl také neblahý dopad na město Bílovce. Cesta z úpadku byla dlouhá a bolestivá.
Blížily se vánoce roku 1621. Zbytky protestantské armády se na Opavsku a ve Slezsku dostávaly do kleští císařských a saských jednotek. Mladý, energický velitel markraběcí jízdy František Bernard hrabě z Thurnu a Valsassiny (syn Jindřicha Matyáše z Thurnu, který byl vůdčí osobností stavovského povstání) však již měl v hlavě smělý plán jak se z této šlamastyky dostat. Svůj hlavní stan si zřídil v Bílovci na zámku velkého luteránského horlivce Karla Pražmy z Bílkova. Kolem města začali slídit špehové, kteří dodávali svým pánům spolehlivé zprávy o aktivitách nepřítele. Velitelé císařské armády se začali zabývat myšlenkou sprovodit ze světa syna největšího českého rebelanta buď úkladnou vraždou, nebo využít lsti a mladého Thurna unést a předat císaři. To by byl tedy kapitální úlovek. Saský plukovník v císařských službách baron von Bodenhausen se rozhodl k rychlé vojenské akci.
V noci z 15. na 16. ledna roku 1622 se obloha zatáhla těžkými mraky, které zakryly měsíc a začaly celý kraj štědře cukrovat sněhem. Nad Bílovcem se začal vznášet neklid očekávání toho, co přinesou dny příští. V ulicích města se nepohyboval s výjimkou patrolujících vojáků nikdo. Jen na zámku se v některých místnostech ještě svítilo. Baron Pražma a hrabě Thurn si dodávali kuráž další lahví vína a chystali se na střetnutí s císařským vojskem.
V největší sněhové bouři vyrazil plukovník von Bodenhausen s 30 praporci jízdy a pěchoty k Bílovci. Ráno kolem šesté hodiny nechal plukovník obklíčit celé město. „Před námi je Wagstadt, chlapci mojí“, volá plukovník Bodenhausen „A v něm uvízl jako krysa hrabě Thurn. Je v pasti a my tu past zaklapneme! Do útoku!“… Propuká hustá střelba z obou stran.
Bíloveckého zámeckého pána probudil zvuk vzdálených výstřelů. Před městem se začalo bojovat. Pak zaslechl nějaké hlasy. Byl to vrchní strážmistr Drannsdorf, velitel bílovecké posádky, který očividně přiběhl za hrabětem Thurnem s hlášením. „Útočí na dolní bránu, Vaše excelence. Naši knechti se tam opevnili a zatím se jim daří nepřítele odrážet. Je jich příliš mnoho“. „Mají ti císařští čerti děla?“ zeptal se hrabě Thurn. „Mají 4 těžké kusy“. „Hradby něco vydrží. Jsou to dobré zdi. Na hájení bran máme dost mužů. Vraťte se ke svým chlapům! Musíte se udržet co nejdéle to půjde!“ rozkázal hrabě Thurn. Střelba sílila. Trvala už přes dvě hodiny. Karlu Pražmovi z Bílkova to, ale připadlo jako věčnost. Jeho milované město asi brzy padne do rukou nepřítele.
Znovu se ohlásil vrchní strážmistr Drannsdorf. „Děla plukovníku. Už je táhnou na kopec!“
Do městských hradeb začala bušit 4 těžká děla. Palbou pronikal nářek, výkřiky hrůzy, beznaděje, zoufalství. Několik domů hořelo. Stateční obránci vedení strážmistrem Drannsdorfem drželi město až do druhého dne, kdy se bílovecká posádka vzdala.
Připravovaná past však nezaklapla. Kořist unikla. Hrabě Thurn prohlédl úskok a včas město opustil. Z uchystané léčky se podařilo uniknout také hraběnce Magdaleně Thurnové rozené von Hardegg.
