Galerie osobností města Bílovce

Mladý bílovecký instalatér Hans (Johann) Heller (nar.1899) syn ředitele bílovecké Nemocenské pokladny se rozhodl, že zkusí své štěstí za oceánem. Jeho cestovatelské zážitky uveřejňovaly regionální americké noviny od roku 1922. V německém přepise je pak na pokračování přinášely svým čtenářům také bílovecké noviny.

Pokusíme se vám převyprávět jeden z jeho poutavých příběhů.

„V lednu roku 1921 opouštím Bílovec a mířím do Hamburku. Vybaven doporučením od pana továrníka Salchera, pro kterého jsem hned po vyučení několik let pracoval jsem se rozhodl, že zakusím štěstí za velkou louží. Už samotná cesta z Hamburku do Anglie byla pro mě velmi dobrodružná. Nalodil jsem se na stařičký parník S.S. Marylebone. Severní moře bylo opravdu zlověstné a rozzuřené. Hodně pasažérů trpělo mořskou nemocí. Jedna mladá Polka z té hrůzy zešílela. Tři předlouhé dny trvala plavba k anglickým břehům. Z přístavu rychle na vlak do Londýna. Co mě na cestě vlakem hodně překvapilo, byly dlouhé tunely a množství krásných koní volně se pasoucích na nekonečných loukách. Můj pobyt v Londýně byl krátký. Trval od 12. do 17. února 1921. Protože jsem měl dosti peněz z dědictví po dědečkovi, který býval tkalcovský mistr v Potštátě, mohl jsem si dovolit ubytování na hotelu s celkem slušným jídlem čtyřikrát denně. Ráno 13. února jsem se dostavil, dobře naladěn na povinnou lékařskou prohlídku. Pan doktor byl člověk veselý a nedělal žádné velké problémy. Měl jsem přes prostředníka zakoupený lodní lístek na 32 let starý parník R.M.S.( Royal Mail Ship) Caronia, ale na poslední chvíli se naskytla možnost za malý příplatek lístek vyměnit. Odpoledne 17. února 1921 pyšně nastupuji po pasažerském můstku na palubu moderního, luxusního, 280 metrů dlouhého parníku R.M.S. Aquitania. Sotva hodinu na palubě a už jsem se spřátelil s několika námořníky, kteří byli původem z Rakouska: jeden Vídeňák, a další dva byli z Innsbrucku a Grazu. Jeden z námořníků mi daroval nefalšovaný námořnický zimník – jsem pravý mořský vlk. Cesta přes Kanal la Manche proběhla velmi klidně. Moře bylo jako voda na rybníce v Murckově údolí u Bílovce (trochu se mi při té vzpomínce zastesklo po domově). V Cherburgu na francouzském pobřeží jsme zakotvili v noci. Na Aquitanii se nalodili další pasažéři. Na večer 20. února Aquitania hlasitým signálem své parní píšťaly zdravila osm anglických válečných lodí, které proplouvaly v bezprostřední blízkosti. Odpoledne 21. února se ovšem prudce změnilo počasí. Severní vítr dokáže být krutý. Zvedly se mohutné vlny, které se v pravidelných intervalech přelévaly přes palubu. Obrovská 280 metrů dlouhá loď byla jako malinká hračka v rukou neviditelného obra. Aquitania se chvěla. Člověk jen těžko dokázal udržet rovnováhu. Hodně cestujících dostalo obávanou mořskou nemoc. Osmělil jsem se a vystoupal na jednu z krytých promenádních palub. Do boku lodi v tu chvíli narazila vlna, měl jsem anděla strážného vedle sebe, protože mě ten proud vody nestrhl do zuřících vod oceánu. Jen jsem se řádně napil slané vody. Můj kolega Endlicher původem z Králíků je nemocen. V noci 22. února bouře ještě nabrala na intenzitě. Luxusní parník děsivě skřípe a strašidelně kvílí. Loď nabírá vodu !!! Námořníci pobíhají zděšeně sem a tam. Ptám se: co se stalo? Prý prasklo nějaké potrubí a jednu paní to zle opařilo. Povídám: jsem od „od fochu“, můžu pomoci a ihned se přidávám ke dvěma lidem z posádky Aqiutanie. Netrvalo to ani hodinu, prasklina je utěsněná. Osobně kapitán Sir James Charles přišel poděkovat.

Jenže strašlivé bouři není konce. Loď se skoro bezmocně zmítá ve vlnách. Stroje jedou na plný výkon. Venku burácí vítr. Lidé padají z postelí, dětí pláčou. Někteří se hlasitě modlí. Dnes máme také první mrtvou. Neopatrná Angličanka vyšla na promenádní palubu a vlna jí vzala sebou. Nejhorší je to v noci. Nedá se vůbec spát. Konečně 24. února se vítr uklidnil, ale pro změnu padla hustá mlha. Loď pluje velmi pomalu, dává parní píšťalou „mlhové signály“. Na můstek přišel telegram, že se včera nedaleko našeho kurzu potopil italský parník. Ráno 27. února je přímo božské. Nebe bez mráčku, po mlze není ani stopy. Hladina je klidná jak na rybníce v Murckově údolí. Začínám se nudit. Pomáhám tedy posádce uklízet zničené nádobí, sklo a porcelán. Zvedám popadaný nábytek. Odpoledne mě kapitán pozval ke svému stolu. Dlouho mě přemlouval, prý takové šikovné chlapíky jako jsem já potřebuje v posádce. S díky odmítám: upřímně: loď už nechci do nejdelší smrti vidět. Druhý den ráno připlouváme do kanadského Halifaxu. Zde musíme vyložit „smutný náklad“: dva mrtvé. Jednu paní a jednu mladou dívku. Ukrutná bouře si vyžádala celkem 4 mrtvé a mnoho zraněných. Hlavně jsou to polámané ruce, nohy a jiné naraženiny. Velmi pomalou plavbou připlouváme v noci 1. března 1921 do nádherně osvětleného přístavu New York. Konečně jsem na pevných nohou a šťastný, že jsem všechny nástrahy pekelných živlů ve zdraví přežil. Mávám na rozloučenou svým známým námořníkům a vojenským pozdravem se loučím s kapitánem Sirem Jamesem Charlesem.Po nezbytných úředních procedurách a další lékařské prohlídce, pídím se po telefonním aparátu, abych zavolal na kontakty, které mi předal ještě v Bílovci pan továrník Salacher. Třetí den od příjezdu do USA se na nádraží ve městě Paterson (stát New Yersey) potkávám se svými novými zaměstnavateli.  Nyní započne ta pravá honba za dolary…“

Poznámka na závěr: V roce 1924 odjela za bratrem do USA také jeho mladší sestra Ida.

Video z bouře, kterou proplula R.M.S. Aquitania: Aquitania in a Storm - YouTube