Poslední bílovecký voskař a perníkář – Paul Bernheier
Perníčky, caletky, jazejčky a piprle, marcipán nebo cukrové květy, tím vším dovedli potěšit mlsné jazýčky našich předků příslušníci toho nejsladšího řemesla - řemesla perníkářského. Už v raném středověku je doložené v Norimberku, odkud prý pozval perníkáře do Prahy císař Karel IV.
Zprávy o výrobě perníku přicházejí i z klášterů, kde se kromě sladkého perníku pekl i silně pepřený perník, který chutnal k vínu a nesl název peprník. Teprve až se obliba perníku rozšířila, začali jej vyrábět živnostníci ve velkém. Perníkářství vzhledem ke složitým výrobním postupům a nedostupnosti některých surovin (hlavně různého cizokrajného koření) náleželo ke specializovaným řemeslům vázaným cechovními regulemi. Za husitských válek hrozila perníkářům pohroma, snad přímo zánik. Husité perník pokládali za přepychové zboží a chtěli jeho výrobu zakázat. Nic bližšího o postihu perníkářství není známo, ale tuto těžkou dobu přežilo. Perníkářství bylo následně opět výnosným řemeslem a dostat se do cechu perníkářů nebylo lehké. V 19. století pronikly i do perníkových tvarů technické novinky: lokomotivy, jízdní kola a vzducholodě. Tedy však už perníkáři nezvládali konkurovat rychle se rozvíjejícímu cukrářství. Cukráři převzali perníkářskou výrobu, své místo si však dodnes uchovala alespoň v domácí kuchyni, zvlášť o slavnostních příležitostech.
V Bílovci máme posledního doloženého perníkáře v tzv. sčítacích operátech z počátku 20.století v dnes už neexistujícím domě čp. 145 v Městském kopci. Jmenoval se Pavel Bernheier. V matrice oddací města Bílovce je zápis o sňatku bíloveckého perníkáře a voskaře Bernheiera s Hermínou Bayerovou dcerou barvíře.
Voskařství bývalo poměrně neobyčejné řemeslo, jeho neobyčejnost nespočívala v používání neobvyklých technik, pomůcek nebo po generace tajných recepturách, ale tím nejdůležitějším byla surovina, kterou voskaři zpracovávali a tou byl včelí vosk. Vosk byl díky svému mimořádnému postavení mezi dalšími surovinami spojován hlavně s náboženskými a magickými úkony. Navzdory poměrně rychlému hoření byly voskové svíce velmi žádaným prostředkem k osvětlování prostor. Voskařství patřilo mezi řemesla, jejichž příslušníci se těšili jistému výsadnímu postavení. Pohled na včelí vosk byl po dlouhá staletí jako na surovinu zvláštního významu a voskaři tak byli řazeni mezi seriózní, vážené řemeslníky, většinou bohaté a tedy i vlivné. Voskař mohl mít za ženu pouze římskou katoličku a museli být oddáni v římskokatolickém kostele.
Dům perníkáře a voskaře Bernheiera patřil původně vrchnosti a nějaký čas zde byl provozován vrchnostenský šenk. V roce 1747 odprodal dům s dvorem a stájí baron Václav Karel Sedlnitzký měšťanu Franzi Hirtovi, jeho rodina tento dům držela až do počátku 19.století. Od roku 1824 byl majitelem výstavního měšťanského domu perníkář Mates Ries. Po roce 1880 byl jako vlastníku domu zapsán Heinrich Bernheier – mistr perníkářský a jeho žena Anna.
