Galerie osobností města Bílovce

Po slezských válkách kdy mladičká arcivévodkyně rakouská, česká a uherská královna, markraběnka moravská Marie Terezie přišla o značnou část Slezska začíná v Bílovci nebývalý rozmach soukenické výroby. V roce 1798 působilo ve městě již 150 soukenických mistrů a 105 pláteníků. Na prahu průmyslové revoluce v českých zemích se v Bílovci objevují dva velmi důležité předpoklady pro další vývoj. Jednak je zde skupina bohatých řemeslníků v textilní výrobě, kteří disponují značným kapitálem a druhým faktorem je velké množství kvalifikované pracovní síly z řad zchudlých řemeslnických mistrů.
Rakouské armádní zakázky v době války s Napoleonem se staly dobrým impulsem pro další rozšiřování bíloveckého soukenictví. Tisíce metrů látek putuje z bíloveckých stavů přímo do armádních skladů ve Vídni.
Jenže tato prosperita neměla dlouhého trvání. Armádní zdroje vyschly. Pro bílovecké soukeníky to byla tragédie. Bylo třeba hledat jiné řešení a tím byla mechanizace procesu výroby sukna.
Rok 1823 znamenal začátek nástupu strojů do výroby.
Bohatý krásnobarvíř Karel Groe (nar. 1775) od roku 1822 postupně odkoupil od Karla Kuklinuse objekty čp.425 a čp. 274 kolem řeky Bílovky (dnešní Gebauerovka) a vybudoval zde soukenickou továrnu. Groe také patřil k průkopníkům v používání parního pohonu spřádacích strojů. V roce 1824 se z jeho textilky začalo ozývat pekelné funění a syčení parního stroje. Byl zřejmě třetím nebo čtvrtým v českých zemích vůbec.
Čtyřicátá léta 19. století znamenala vrchol bílovecké textilní produkce. Vyrobilo se přes 21.000 kusů sukna v hodnotě jeden milion zlatých. Výrobky se vyvážely hlavně do Uher, Itálie a Pruska.
Prosperitu bíloveckých továren ukončila na konci 40. let hospodářská krize.
Podnikatel Karel Groe se ještě snažil svou firmu zachránit tím, že v jejím areálu otevřel parní (americký) mlýn. Skoro ve všech tehdejších novinách vycházela reklama, která lákala sedláky do jeho bíloveckého parního mlýna o třech složeních – prvního v rakouském Slezsku. Reklama se snažila nalákat potencionální zákazníky i tím, že ½ míle (3,8 Km) je stanice Severní dráhy císaře Ferdinanda.
Karel Groe přes veškerou snahu firmu udržet, byl už na počátku roku 1849 úplně plajte, vyhlásil bankrot. V novinách z roku 1849 vyšel inzerát: „nabízí se k prodeji tovární budova a parní mlýn čp. 425 v Bílovci ve Slezsku. Rozlehlé tovární budovy s množstvím bytů, stáje pro koně, prostorný dvůr a okrasná zahrada...“dále je jmenováno kompletní vybavení továrny a parní stroj o dvou kotlích, síle 10 koní ve velmi dobrém stavu také vana s příslušenstvím k barvení látek to vše v kvalitní mosazi. Groeho továrna byla ošacována na 33.942 zlatých a 50 krejcarů. Každý vážný zájemce o koupi továrního objektu musel složit na bílovecké radnici "vadium" ve výši 3.400 zlatých.
Fabriku koupil další bílovecký soukenický továrník Franz Beyer, ale ani ten zde díru do světa neudělal. Roku 1861 zbankrotoval a továrnu prodal synům Josefa Gebauera (manželka Franze Beyera Sofia byla rozená Gebauer). Přes rodinu Franze Beyera se dostáváme k další bílovecké továrnické rodině Hirtů (pokračování). Jeho zeť Adalbert Kutscher byl tatínkem Victora Kutschera zakladatele věhlasného železářství na bíloveckém náměstí.
Továrník Karel Groe odešel s manželkou Antonií syny Wilhelmem a Karlem, s dvojčaty Jeanette, Jully a dcerou Františkou do Brna kde je uváděn ve sčítacím operátu jako majitel domu čp.5 na Silniční ulici (dnes Veleslavínova) v Králově Poli.