Galerie osobností města Bílovce

Bílovečtí vojenští veteráni

Společné zážitky lidi spojují. Situace, v nichž je nutné spolehnout se bezvýhradně na někoho jiného, jsou snad nejsilnějším poutem. Avšak patrně největšího ducha soudržnosti společný „esprit de corps“, měly vždy vojenské jednotky. Ti, kteří prošli stejnou zkušeností na bitevním poli, se často a rádi setkávali i po letech. Děsivé válečné zážitky se milosrdným tokem času přetvořily v pouhé nostalgické vzpomínky. Vojáci u svých jednotek nezažívali pouze neúprosné střety s nepřítelem na bitevním poli. V mnohem větší míře k němu patřily dny strávené v kasárnách, na cvičišti, ale také v ulicích posádkových měst. Rovněž zábava byla mnohdy chlapsky drsná, hrubá a hlučná, často také zvrhlá a nestoudná, spojená se ženami.

Péče o válečné vysloužilce ze strany státu byla až do druhé poloviny 19. století nedostatečná. Obzvláště o ty, kteří při věrné službě panovnickému domu přišli o zdraví, byli často odsouzení k nuznému životu. Mnohdy jim nezbývalo nic jiného než žebrota.

Smyslem a cílem veteránských spolků nebylo pouze vzpomínat na vojáckou minulost při společných setkáních, ale především se snažily ulehčit strastiplný osud a zajistit svým členům trochu důstojné podmínky k životu.

Mezi více jak 1500 veteránských spolků, jež existovaly v českých zemích, vznikl také
14. srpna 1872 Militaer-Veteranen-Verein Wagstadt, to za účasti prvních 90 členů. Patronkou spolkového praporu se stala paní Grillová, manželka jednoho ze zakládajících členů, bíloveckého hostinského Ernsta Grilla.

Řádným členem bíloveckého veteránského spolku se mohl stát každý bývalý voják pozemní armády nebo námořnictva, který ukončil aktivní službu, nebo utrpěl zranění, kvůli němuž byl z armády propuštěn. Další podmínkou bylo trvalé bydliště v Bílovci a jeho okolí.

K právům spolku patřilo udělování čestného členství. Jedním z nejváženějších čestných členů byl např. polní zbrojmistr baron Quido von Kober.

Jedním z řádných členů veteránského spolku byl také věrný služebník barona Stanislava Zdenka Sedlnitzkého z Choltic, Štefan Demel. Tento statečný rek zachránil život zámeckého pána ve slavné bitvě u Hradce Králové, když se pod ním v bitevní vřavě splašil kůň.

Každý veteránský spolek musel mít svého protektora-přímluvce a patrona, který převzal nad spolkem záštitu a byl jeho ochráncem. Takovou osobu hledali také bílovečtí. V roce 1876 byl osloven sám korunní princ arcivévoda Rudolf.

Každý člen spolku měl po jednom roce nárok na podporu v nemoci, pokud neonemocněl syfilidou. Spolkové vedení se také staralo o lékařské prohlídky svých členů. Mezi spolkové lékaře patřili: Anton Beinhauer, Valentin Stein, Hans Schmidt nebo Eduard Siwek.

Finančních prostředků nebylo nikdy dost a spolku vypomáhali také ušlechtilí dárci: baron Moritz Sedlnitzky, jeho syn Stanislav Zdenko (důstojníci c.k. armády na penzi), továrníci Salcher, Hirt, Zimmerman, Gebauer, Eduard Halenta aj.

Spolek se o své členy postaral také po jejich smrti, ostatně mezi povinnosti každého člena patřilo zúčastnit se v uniformě pohřbu zesnulého druha. U nemajetných osob spolek hradil poplatky za hrob, rakev, faráře, pohřební průvod. Každého vysloužilce vyprovázela na jeho poslední cestě také spolková hudba (v roce 1876 měla 9 členů).

Každý nový řádný člen si musel do šesti měsíců pořídit na své náklady uniformu. Tu tvořil černý klobouk se zlatou šňůrou a kohoutím pérem se spolkovým odznakem „ Mit Gott fuer Kaiser und Vaterland“, tmavě modrá blůza s límcem a mosazným emblémem ve tvaru granátu, černé kalhoty.

Bílovečtí veteráni se scházeli každou lichou sobotu ve známé restauraci „Felsen Keller“ , která se nacházela v Městském kopci.