Leo Benzing - otec bíloveckého muzea a válečný zpravodaj
Učitel Leo Benzing – otec bíloveckého muzea a válečný zpravodaj
Není snad v Bílovci nikdo, kdo by alespoň jednou nenavštívil krásné městské muzeum. Nyní si povíme životní příběh jedno z jeho duchovních otců.
Leo Benzing se narodil 14. února 1874 do rodiny Johanna Benzinga cukráře a hostinského ve Vrbně pod Pradědem. Vystudoval klasické gymnázium v Olomouci. Učitelský diplom získal na opavském učitelském ústavu roku 1895. Ještě v témže roce nastupuje jako pomocný učitel v Bílovci. Později odchází učit do Badenu u Vídně a městečka St. Veit an der Triesting v Dolním Rakousku.
Na sklonku léta roku 1901 je už zase zpět na bílovecké chlapecké měšťanské škole, nyní již jako řádný učitel. Další učitelské vzdělaní absolvuje v Opavě. Nyní může vyučovat český jazyk a jazyk francouzský.
Dne 28. července 1903 se v bíloveckém kostele sv. Mikuláše oženil s dcerou svého „šéfa“ – ředitele školy Franze Wolfa, Emmou. Mladá rodina bydlí na náměstí v domě velkoobchodníka Viktora Kutschera. Zde také mladá paní Benzingová přivede na svět syna Wolfganga (1904) a dceru Emmu (1910).
Učitel Benzing aktivně organizuje různé kulturní akce: ochotnická divadla (později napíše divadelní hru Romeo a Julie z Vrbna), koncerty a plesy. Stává se členem městských spolků – pěvecký sbor, městská garda apod. Se svým tchánem Franzem Wolfem začínají postupně budovat bílovecké muzeum, kterému poskytl prostory na svém zámku Stanislav Zdenko hrabě Sedlnitzký (sám hrabě Sedlnitzký věnoval do nově vznikajícího muzea několik vzácných předmětů).
To už ale klepe na dveře I. světová válka. Pan učitel Leo Benzing rukuje k Landsturm-Infanterieregimentu Nr.51 jako Feldwebel a odjíždí na ruskou frontu. Zde daleko od domova se začíná psát další kapitola jeho života – stává se trochu nechtěně válečným zpravodajem. Benzigovy dopisy z ruské fronty plnily stránky rakouských novin „Welt Blatt nebo Neues Wiener Journal“ a staly se doslova bestsellerem. Jedná se o čtivě vylíčený obraz 1. světové války z pera bíloveckého učitele, psaný přímo na bojišti. Zoufalý protest proti utrpení a umírání na frontě v zavšivených blátivých zákopech, doprovází touha po míru, úzkost, stesk po domově, ale i po milované manželce a dětech. Soucit s postiženými lidmi, zamyšlení na osudem poničených měst, vesnic, chalup nebo kostelů. Doslova slzy do očí vhání čtenářům jeho dopis z Velikonočního pondělí roku 1915, zaslaný polní poštou žákům bílovecké školy. Jména vojáků, důstojníků a názvy míst jsou absolutně autentické. Ve svých poznámkách uvádí Leo Benzing také mnoho vojáků z Bílovce, které ve válce potkal.
„Náš poručík uvařil skvělý guláš, ale je po něm hrozná žízeň. Lezeme po břiše ke studni, nabíráme vodu do feldflašky, pijeme. Na obzoru se několikrát zablýsklo – dělové výstřely. Šrapnel nás tentokrát přeletěl a explodoval daleko za námi. Hned následuje další dávka – granát a šrapnel…“.
Po válce se Leo Benzing vrátil do Bílovce, kde se opět aktivně zapojuje do kulturního života města.
Se svým tchánem Franzem Wolfem v roce 1920 otevřeli pro veřejnost první bílovecké muzeum, které zatím stále sídlí na zámku. Ovšem ještě v tomto roce je mu nabídnuto místo ředitele školy v rodném Vrbně pod Pradědem.
Leo Benzig i nadále publikuje své odborné články o historii našeho regionu v časopise „Kuhlaendchen“ nebo Bíloveckých novinách.
Pan učitel Benzing zemřel 5. prosince 1933 ve věku 60 let.
